Vzpomínky na otce Machače

Mons. Aleš Opatrný

Vzpomínka na mons. Machače, svatomatějského faráře

Jako bohoslovec jsem prožil na svatomatějské faře dvě prázdninové praxe (je to už „pár let“ – bylo to v létech 1972 a 1973). A tak jsem viděl zblízka, jak se „farářuje“. Od zvedání telefonu přes rozhovory se snoubenci a také s řemeslníky (opravoval se vnějšek fary), návštěvy nemocných v nemocnici, po pohřby a bohoslužby v kostele. Ale hlavně jsem viděl, jak jsou lidé různí, jak se s nimi podle jejich různosti jedná a jak vypadá práce a život kněze, který má o lidi neustálý zájem a přitom se nedá odvést od svého poslání k zabývání se (jemu milými) lidmi jen pro vlastní potěšení.

Že byl pater Machač na bohoslovce náročný? Bohu díky ano. Že byl náročný sám na sebe - to jsem mohl každý den při svém pobytu na faře vidět. Že na nemístné či hloupé otázky odpovídal: „Jdi se zeptat na Národní výbor!“ - to si nejeden z nás pamatuje. Ale že mne uvedl v tom nejhezčím slova smyslu do „farářského řemesla“, za to jsem mu po téměř čtyřicet let svého kněžského působení vděčný.

P. Aleš Opatrný

Marina Ivanovová, Moskva

Vzpomínka na otce Jana Machače 

Nejdřív ze všeho byl – kostel. Poprvé mě sem přivedla přítelkyně, aby mi ukázala známý perníkový betlém. Bylo to o Vánocích 1993 nebo 1994. Maličký kostel s úhlednými proporcemi postavený na kopci nad prudkým srázem. Kostel mě okamžitě zaujal – ne,  uchvátil – svou atmosférou. Bylo v něm vždycky plno věřících, zdálo se, že se všichni mezi sebou znají, váží si jeden druhého a ten kostel že je neoddělitelnou částí jejich životů. Do kostela sv. Matěje ale nepřicházejí jen lidé z blízkého okolí, přijíždějí z různých konců města, často velmi vzdálených. A všem je v kostele útulno, dobře, prostě „jako doma“. 

A tak jsme začaly přijíždět ke sv. Matěji na bohoslužby i my. Okamžitě jsme pochopily, že kostel se svou atmosférou, lidé, kteří sem přicházejí, i kněz u oltáře tvoří jeden organický celek. Překrásný, DUCHOVNÍ celek. Udivovalo množství dětí, které kněze obklopovaly, počet ministrantů, ale hlavně to, jak s nimi kněz jednal, jak nacházel přístup ke všem najednou i ke každému zvlášť. 

Obdivovala jsem jeho kázání, která vždycky vycházela ze srdce, nikdy se neopakovala, i způsob, jakým mluvil. Humor byl v jeho slovech všudypřítomný a on ho uměl dokonale „donést“ shromážděným věřícím. Sloužit mši svatou znamenalo pro něho opravdu hluboké vnitřní spojení s Bohem, CESTU, po které vedl ty, kteří se v kostele shromáždili. Dokázal to, že všichni „sloužili mši svatou“ s ním a zapomínali na své každodenní starosti. Nikdy nemluvil formálně, vždycky o tom, o čem přemýšlel, a vždycky ve mně vyvolával pocit, že mluví přímo ke mně, že do mne „vidí“. 

Nejvíc nás překvapilo, že kněz stojí po mši svaté na schodech sakristie a lidé vytvářejí dlouhou frontu, aby s ním mohli promluvit pár slov, poradit se, povědět něco o sobě a své rodině, nebo prostě jen poděkovat a stisknout mu ruku. Neodvážily jsme se k nim připojit, připadaly jsme si „cizí“. Proto jsme jen obcházely řadu věřících a scházely kopcem dolů k autobusu. Ale po cestě i doma jsme ještě dlouho mluvily o kostele, o kázání i o knězi, jehož osobnost nás stále více přitahovala. Zdálo se nám, že si nás už dlouho všímal, vždyť kostel není veliký a na každého je dobře vidět. Prostě jen ze začátku nezjišťoval, kdo vlastně jsme. (Vždycky si všiml, když se v kostele objevila skupina neznámých lidí. Tak o pár let později okamžitě zaregistroval, že jsem s sebou přivedla několik svých moskevských žáků, kteří ten rok trávili vánoce v Praze. Uviděl je, ačkoliv kostel byl plný a lidé stáli v uličkách. Zajímalo ho, kdo jsou a co je do kostela přivedlo.) 

Přesto jsme si ten první rok netroufly „postavit se do fronty“, ačkoliv jsme měly pocit, že už jsme dávno u sv. Matěje „doma“ a že nás ostatní farníci přijali mezi sebe. Až jednou: zavolala mi z Ameriky dcera mé bývalé učitelky francouzštiny, že maminka těžce onemocněla a prosila nás, abychom se za maminku pomodlily. Ten den jsme se po mši svaté zdržely v kostele déle a vyšly ven až tehdy, když všichni ostatní odešli. Kněz ale stál na schodech sakristie, všiml si nás a zavolal nás k sobě. Byl udivený, když se dozvěděl, že jsem Ruska a do Prahy přijíždím jen na prázdniny a na Vánoce. Mluvil se mnou tak přirozeně a mile, jeho zájem byl tak upřímný a lidský, že jsme mu pověděly, že nejsem pokřtěná (v Rusku mého dětství to bylo prakticky nemožné) a že toužím, aby to byl právě on, kdo mě pokřtí v kostele sv. Matěje. A on okamžitě souhlasil. Řekl, že nejsem první Ruska, kterou bude křtít ... A my pochopily, že už jsme tu opravdu doma, že nás přijal do kruhu svých „oveček“. 

… Ten kněz byl otec Jan Machač. Připravoval mě na křest víc než rok, protože bývám v Praze jen o prázdninách a o Vánocích. Zval mě k sobě na faru a dlouho se mnou rozmlouval. Dotkl se vždycky nějakého tématu, které se mu zdálo důležité, formuloval dvě – tři přesné myšlenky a ponechával mě s nimi – dával mi tak možnost přemýšlet a samotnou najít odpověď. Tato setkání měla vždycky hluboký obsah, vždycky byla hluboce emocionální. Půjčoval mi literaturu, daroval některé knížky. Začala jsem v kostele pomáhat, když se před Vánoci instalovaly betlémy. Dělalo mi to ohromnou radost. Atmosféra prázdného kostela, vůně čerstvě upečeného perníku, obdiv k autorce té perníkové nádhery, která všechnu tu krásu vymyslela a realizovala. Ale hlavně sám otec Machač! Přicházel zkontrolovat naši práci, zlobil se, že pracujeme příliš pomalu. „Jenom si pořád hrajete!“, bručel. Pak začínal přestavovat jednotlivé skupiny podle nějakého svého vlastního plánu. A posílal nás na faru na oběd. Ten připravovala jeho sestra, zlatá „paní Anička“, která přijížděla v té době do Prahy pomáhat. Když jsme se pak vraceli do kostela, betlémy byly rozestaveny tak, jak si to Otec přál. Jen perníkového se nedotkl, ten měl své stálé místo. Tak to trvalo několik let, než svatomatějská fara změnila obyvatele. 

Dlouho a pečlivě vybíral otec datum pro můj křest. Ten se uskutečnil 7. ledna 1996, v den, kdy u nás doma v Rusku začínají Vánoce. Kostel byl tak plný, že jsme těžko mohli projít k oltáři. Mše svatá byla slavnostní a nesmírně krásná. Když skončila, mnoho z přítomných mi přišlo stisknout ruku, popřát štěstí. A já byla šťastná! Potom jsme si odvezli Otce k nám domů na oběd. Dlouho jsme si na pozvání netroufaly a šly jsme se proto radit s paní Aničkou. Schválila náš plán a Otec nakonec pozvání přijal. Vzpomínám si, jak se trochu polekal, když jsme vystoupili z auta před naším domem, kde je na rohu zahrady vývěsní štít restaurace. Uklidnily jsme ho, že k této instituci nemáme žádný vztah. Obědvali jsme v rodině bratra mé přítelkyně, s ním, jeho milou ženou a třemi kluky jako stupínky. (Otec je měl velmi rád, říkal jim „moje velká trojka“ a měl vždycky radost, když všichni přicházeli ke sv. Matěji. Navrhoval jim, aby přišli ministrovat, ale to si kluci netroufli, ostýchali se. ) Během návštěvy byl otec veselý, vtipný, žertoval. Atmosféra byla přirozená a uvolněná. Byly to jedny z nejšťastnějších okamžiků v mém životě. 

Od té doby jsem se s Otcem vídala vždycky, když jsem přijížděla do Prahy. Povídal si se mnou, vzpomínal, posílal pohlednice, když odjížděl na svůj milovaný Svatý Hostýn. Vždycky mi žehnal na cestu, když jsem se vracela domů, a to mi dodávalo důvěru a duševní klid. Přemýšlel také o tom, kde bych mohla v daleké Moskvě najít potřebnou duchovní útěchu. Dal mi kontakt na Sestry Matky Terezy, svěřil mě do jejich péče. A tak už se víc než 10 let pravidelně účastním bohoslužeb v jednom z jejich moskevských Domů milosrdenství. A pokaždé, když jsem odjížděla, dával mi pro sestry obálku s penězi. Velice mu záleželo, abych bez té obálky neodjela. Protože toho ale měl tolik na starosti, obyčejně zapomněl, kdy se vracím a tuze se divil, že už se přicházím rozloučit před odjezdem. To mě pak bral k sobě do bytu, dlouho hledal obálku i peníze a s úsměvem mi je pak předával s pozdravy a požehnáním pro sestry. Potom, co má přítelkyně byla se mnou u nich v Moskvě a vyprávěla u sv. Václava o obrovské práci, kterou mezi ubohými tohoto obrovského města dělají, připojily se i Sestry Apoštolátu k pomoci. A jejich podaná ruka je vděčně přijímána. 

Když se otec Machač přestěhoval do nového domova při kostele sv. Václava a začal sloužit pondělní – jak on říkal – „soukromé“ odpolední mše svaté, dostaly jsme možnost se jich také zúčastnit. Pověst o těchto bohoslužbách se rozšířila po Praze a brzy se v tu dobu kostel sv. Václava začal plnit věřícími, kteří přijížděli ze všech koutů města. Jakoby se vrátily „svatomatějské“ dny.

Ráda vzpomínám na krásný zážitek – společný výlet s otcem Machačem na zámek Bečov, kde je vystaven restaurovaný pozdně románský relikviář sv. Maura. Byly jsme s přítelkyní na Bečově brzy po otevření nové expozice a vyprávěly otci o svých dojmech. Řekl nám, že jednou do Bečova zajel, ale bezvýsledně, ten den byl zámek uzavřen. Navrhly jsme mu, aby se tam tedy ještě jednou vypravil s námi. Souhlasil, ale cestu jsme dlouho odkládali, měl tolik povinností a tak málo času pro sebe! Na výlet jsme se vypravili až v r. 2006. Připravovaly jsme se důkladně, především jsme se domluvily s kastelánem zámku na možnosti individuální prohlídky. A je třeba říci, že se k nám chovali s maximální vstřícností a přijali nás doslova slavnostně. Dovolili nám pobýt v místnosti, kde se relikviář vystavuje, tak dlouho, jak jsme si přáli, a bez přítomnosti ostatních návštěvníků. Byl to opravdu silný emocionální zážitek. Po prohlídce jsme v „polních podmínkách“ poobědvali na parkovišti pod zámkem a vydali se na zpáteční cestu. Otec si s námi vesele povídal, byl spokojený, že měl možnost si vzácnou památku tak podrobně prohlédnout, nijak si nestěžoval na únavu, ačkoliv cesta byla dlouhá a vyčerpávající. Z Bečova poslal celou horu pohlednic do všech koutů světa a potom si s námi ten výlet dlouho připomínal.

Naposledy jsem se s otcem setkala v létě 2008. O prázdninách nebývala naše setkání příliš častá, přijížděly jsme z chaty jednou za 14 dní. Ale vždycky tak, abychom nevynechaly pondělní odpolední bohoslužbu v kostele sv. Václava. Když jsem se koncem srpna toho roku s Otcem loučila, když mi žehnal na cestu, nemohlo mě napadnout, že už ho neuvidím. Nedokázala jsem si připustit, že jednou přijde doba, kdy tu s nám nebude. Ani teď v to nevěřím! Pojedu ke sv. Matěji, přistoupím ke schodům k sakristii a znovu se tam setkám s Otcem Jane Machačem, člověkem, který měl rozhodující vliv na můj život. Který ho změnil a dal mu nový směr. 

Marina Ivanovová

Josef Škrábek

Na otce Machače mám několik vzpomínek.  

Zřejmě již krátce po Vánocích 1989 navázala farnost u kostela sv. Matěje kontakt s farností zámeckého kostela v Bayreuthu. Po několik roků se pak vyměňovaly návštěvy českých a německých rodin. Tyto osobní kontakty rozhodně přispěly k vzájemnému porozumění.

Jednou mi Pater Machač řekl, abych v kostele po mši překládal jeho rozhovor s tamním paterem Siegbertem Keilingem – jehož farnost dosud (2014) posílá svůj každoroční velikonoční dar – krásnou ozdobnou svíci paškál. 

Prosbu jsem neodmítl, ale jen jsem upozornil, že nejsem profesionální tlumočník. Proto jsem oba patery požádal, aby mluvili v co nejkratších větičkách.

Host z Německa mluvil až příliš krátce, dokonce spíše jen několikaslovně, takže podle toho, co jsem se v německé větě dověděl až na konci, jsem se musel vrátit k začátku a změnit překlad.

Pater Machač sice začal kratičkou větou, ale jedním dechem přidal dodatek, že bychom měli tak nějak od srdce – a slova doprovázel výrazem tváře, pohledem očí i pohyby rukou – a přitom bez přerušení dále rozváděl své dobrácké myšlenky. Vůbec se mi nedařilo skočit mu do řeči a už něco přeložit.

Jeho moudrost a dobrota mu nedovolovaly jen tak sdělit nějakou myšlenku, ale hned ji chtěl zjemnit, zmírnit, vysvětlit …

Ale hned uvedu jinou příhodu, která svědčí o Machačově schopnosti jasně, rozhodně a také dosti přísně někomu domluvit. Po jedné letní ranní mši jsem stál „ve frontě“ na podání ruky a laskavé slovo a chtě nechtě jsem slyšel i rozmluvu farnice přede mnou.

Paní pochválila promluvu a na závěr jen tak řekla „odpoledne jedeme za naší Evičkou“ (jméno bylo asi jiné).

Otec Machač se na paní podíval „Copak vy máte nějakou Evičku?“

Paní se podivila farářově zapomnětlivosti „Vždyť jste je přece osobně tady oddával…“ 

„No právě“ řekl Machač „vy jste svou Evičku dali Honzovi, takže už není vaše. Pamatujte si, že vy nepojedete za svou Evičkou, ale do rodiny vašich mladých. Nezapomeňte, že to už je nová rodina…“

……

Tato příhoda měla ještě dohru. O několik roků později jsem potkal své sousedy na odpolední zdravotní procházce a řeč přišla na Machače. A já jim s jen tak mírňounce škodolibým úsměvem vypravoval tuto příhodu.

„To je typický Machač,“ řekla paní s uznáním „a komu tak domlouval?“

„No přece vám, paní …“

Ta hodná paní (bez ironie) se zamyslela a vůbec si nemohla na ta slova vzpomenout – ale bylo na ní vidět, že právě žene paměť do obrátek.  

S odstupem let vzpomínám nejen na Machače, ale i na tuto hodnou farnici, která, ač mladší než já, mě předběhla při odchodu z tohoto světa.

Josef Škrábek